Peter Župník

Praha. Začátek 80. let. Přicházím jako student FAMU z východu Československa. Prahu neznám, pohlcuje mě úplně vším. Hodně se procházím, hltám očima různá místa a zákoutí, která mě oslovují. Je divná doba, hodně věcí nefunguje normálně. Mám rád noc, město je klidné, skoro všichni jsou doma, brzo ráno začíná práce. Noční život existuje pro návštěvníky a německé turisty. Nevyhledávám ho. Začínám fotografovat stopy lidských činností a času. Fascinuje mě schopnost bleskového světla, které jakoby obnažuje, zvýrazňuje a nastoluje nový řád kontrastů. Procházím se nočním městem, které znám ze dne, dívám se bleskovýma očima. Tuším, co prudké přímé světlo odhalí. Hledám symboly a tvary, zásahy do obyčejných věcí. Hledám také svoji fotografii, kompozici banalit, řád chaosu, nechávám se vést naprosto volně svým pohledem a pocitem. Pak sbírám veškerou odvahu a fotografuji chodce, které potkávám. Snažím se zachytit různé typy lidí. Nehledám senzace ani tabu noční socialistické metropole. Zde nestíhám obraz komponovat, jsem rád, že v té tmě stíhám zaostřit. Časem blesk úplně odkládám a mé fotografické zájmy se přesouvají jinam. Část fotografií s lidmi využívám pro cvičení dokumentární fotografie.

Po dvaceti letech v Paříži probírám archiv a znovu objevuji Pražské bleskové negativy. Putuji časem, lovím ztracené pocity té doby, pokouším se poskládat mozaiku živých i neživých obrazů, které se během postupných selekcí ze zvětšených fotografií dávají dohromady, začínají mluvit vlastním jazykem a vytvářet tento uzavřený soubor. Jsem opět pozorovatel, tentokrát své vlastní minulosti (Peter Župník, Paříž, březen 2003; Z knihy Prague, mémoires nocturnes - Praha, paměti noci - Prague, night memories, České centrum v Paříži, 2003)