Lena Jakubčáková

Spis 44

Lena Jakubčáková
2007 – 2016,  Spis 44

Fotografovat ve věznicích není jednoduché. Je nutné překonat mnoha úředních překážek. Leně se to podařilo a předkládá soubor, který je ojedinělým svědectvím o životě v „odloučení“. Soubor byl sestaven tak, aby představil individuální osobnosti vězňů, jejich portrét ne jako trestanců, ale lidí, o které měla Lena reálný zájem. Autorka se zaměřila také na vztahy mezi nimi, jako i na jejich prostředí, smutek, opuštěnost, samotu. Vězni jsou spolu, ale především je každý sám se sebou. V souboru se pracuje se symboly, stín jako kříž, pořezané ruce, pohled na helikoptéru, odraz tváře...

Lena Jakubčáková své fotografování nepostavila na tom mít za každou cenu senzační fotografie v atraktivním prostředí, ale na vztazích a poznání osudů a jakési vnitřní pomoci odsouzeným. Nesoudila je ani neodsuzovala, ale naopak projevovala zájem o jejich pocity, stala se pro ně partnerem, kamarádem. To cítíme z každého záběru. Svědectví o životě ve věznicích přinášejí zpravidla fotografové- muži. Je jen málo žen, které si troufnou na takové téma. Za mimořádnou považuji fotografii vězňů v autobuse. Vynikající záběr, prostor uvnitř a vně. Prolínání interiéru autobusu s okolní krajinou je velikou metaforou života. Odsouzení jako ikony. Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.

Jindřich Štreit