Recenzia výstavy / Lenka Vaculínová

Vanda Mesiariková

Deleted Land

Názov: Deleted Land / autorka: Vanda Mesiariková / kurátor: Rastislav Nemec / miesto: Mestský park, Prievidza / trvanie výstavy: 28.08. 2022 - trvá/ organizátor: Ars Preuge / design a koncept: Martin Gross / monokelstudio / výstavný systém a objekt: Woven / [1:1] workshop

Je šero, skoro tma. Na fotkách před vámi jsou výjevy, které se zdají být téměř banálními. Tmavé pahýly stromů nad zasněženou hladinou jezera, větev ležící přes cestu, něco, co se schovává v zimním rákosí. Na fotkách Vandy Mesiarikové je ono něco zvláštní proměnnou. Není vidět, spíš tušíte, že se skrývá někde blízko, kam nedohlédnete. Jakoby vás její fotky nutily ohlédnout se, podívat se za rám obrazu, někam na zadní stranu, kde něco určitě musí být schované. Právě tahle zvláštní chybějící veličina dělá z Vandiných fotek vizuální eseje, kterými rozmlouvá s krajinou. Jednou z podobných esejí je i Deleted Land (2022), soubor vystavený od srpna v její domovské Prievidzi. Tím nejdůležitějším sdělením je tu právě to, co na fotkách chybí. V tomto případě je to zaniklá obec Laskár, po které v krajině zůstal jen zarostlý hřbitůvek a staletý platan, který kdysi rostl v zámeckém parku. Sedmisetletou historii obce ukončila těžba hnědého uhlí, která spolkla celou vesnici. Na jejím místě je dnes rozlehlé jezero.

„V roce 1988 byla v důsledku těžby hnědého uhlí na Horní Nitře vysídlena osada Laskár. Jedenáctému těžebnímu poli podlehly domy, zámek i park. Zem se propadla a stromy zalila voda,“ uvádí k vlastnímu souboru Vanda Mesiariková. „Osada zmizela z mapy i z úředních záznamů. Deleted Land je vizuální esejí oblasti, která je poznamenaná největší hornickou činností na Slovensku. Zanechává stopy nejen na povrchu, hluboko pod námi se klikatí tisíce kilometrů chodeb. Co vidíš na konci? Člověka.“

Deleted Land je svébytným souborem, který k duši diváka promlouvá tichým vizuálním hlasem neklidu a nevyřčených tajemství. Pro jeho pochopení je však lepší znát Vandinu práci komplexněji a zasadit si jej do většího souboru Lignite Land (od 2018), ve kterém Mesiariková sleduje návrat krajiny do míst v okolí Prievidze těžce poznamenaných těžbou.

Je u toho, když se v okolí jejího města zavírají tři lignitové doly. Dokumentuje bleskovou rychlost, s jakou mohou z povrchu země zmizet devítipatrové těžební věže. Prochází labyrintem sutí po správních budovách těžebního úřadu, fotí opuštěné zastávky uprostřed lesů, na kterých ráno co ráno vystupovali horníci cestou na šachtu. Její nutkání zachytit a dokumentovat bizarní obrovitost, s jakou průmysl vtrhnul do krajiny, se u ní mísí s touhou využít neopakovatelnou atmosféru místa coby podhoubí pro konceptuální nahlédnutí do pitoreskního světa skrytého těsně mimo naše zorné pole.

Pro Vandiny eseje tu socialistický centrálně plánovaný průmysl připravil skvělou půdu. Prievidza a její okolí se od 50. let měnily v hřiště, na kterém se zkoušely limity toho, co příroda, člověk i města unesou. Těžba hnědého uhlí spolu s chemickou výrobou tu vyprodukovaly kilometry navážkových ploch a bez větší odbornosti vybudovaných odkališť. S plebejskou škodolibostí tu plánovači obtočili románský kostelík dráty a sloupy vysokého napětí, řada vesnic, zámečků a venkovských sídel musela ustoupit sorelovým sídlištím a továrnám, na místě pracovního tábora dnes drží pietu velkokapacitní skleník. Zaniklé obce zaplavila voda, volné plochy zarostly nálety, zapomněli jsme.

„Když jsme ten den přišli, Laskár hořel. Hořely suché kmeny stromů trčící z vody, hořelo rákosí, hořel les. Čas od času to tu někdo zapálí,“ drží Vanda v ruce fotku, na které z kmenů suchých stromů probleskují žhavé uhlíky, nad vodou jezera se valí tmavý dým. „Zavolala jsem policajty, a pak jsme až do tmy fascinovaně zírali na oheň, který si probíjí cestu kmeny stromů nad vodní hladinou. A fotili jsme, samozřejmě.“

Krajině, která už nikoho nezajímá, podává Vanda konejšivou ruku. Prochází tudy, vrací se pravidelně na místa, kde cítí výtvarný potenciál pro své eseje, hledá nové formy, kterými zachytit rozervanou krajinu a její tísnivou prázdnotu. Fotit začíná až poté, co skončí zlatá i modrá hodinka. Na hranici mezi šerem a tmou, ve chvílích, kdy okraje větví a hrany zbořenišť pomalu splývají v jedno. Den a noc tu přirozeně potlačují barvy, a díky tomu jsou fotky souboru Deleted Land bezčasé. Krajinná šeď skvěle ladí s šedí rumišť a opuštěných cest, dominantou fotek nejsou světla, ale stíny.

Je šero, skoro tma. Na srpen velmi nezvyklé počasí. Fotky ze souboru Deleted Land jsou před vámi vystavené na zbrusu novém multifunkčním objektu, který v rámci letního Workshopu 1:1 postavili studenti architektury pod vedením architektek Woven ve spolupráci se spolkem Ars Preuge. Dřevěný objekt je umístěný v městském parku tak, aby provokoval ke hře, návštěvě, k pořádání kulturní akce. Nebo k vernisáži, jako je ta, na které Vanda Mesiariková představila fotky ze souboru Deleted Land.

Ten den pršelo na jediném místě v Prievidzi, příznačně to byl zrovna městský park, s precizně odprezentovanými fotkami podivně pochmurného světa. Nezdá se, že by vytrvalý déšť někomu z návštěvníků vadil. Jakoby snad atmosférické fotky člověka prorůstajícího krajinou měly v jasném slunci působit nepatřičně.

Vanda Mesiariková, Z cyklu Deleted Land, 2022

Fotoreport výstavy nájdete tu.