Václav Podestát

Po roční přestávce, spojené s globální pandemií koronaviru, proudily opět začátkem listopadu 2021 ulicemi slovenské metropole skupinky příznivců fotografie.

„Dúfame, že dokážeme dobehnúť zameškané”, prohlásil dlouholetý ředitel prof. Václav Macek. Umělecká ředitelka 31. Mesiace fotografie, Eva Marlene Hodek, ke zvolenému vizuálu festivalu, pro něž byla vybrána fotografie Zuzany Pustajové vysvětlila: „Portrét je divácky atraktivní a fotografie ženy s maskou evokuje hru, tajemství, přidává na dramatičnosti. Důležitým faktorem je také přivést do výstavních galerií širší spektrum publika.“

Účastníci tiskové konference, konané uprostřed honosných sálů Erdödyho paláce (Zoya Gallery) mohli rovnou přejít mezi výstavní exponáty kolekce Viva Latina! v kurátorském výběru Florence Drouhet a Loise Lammerhubera z Festivalu La Gacilly-Baden Photo. Obří černobílé zvětšeniny Sebastiãoa Salgada ze souboru fotografovaném v brazilském zlatém dole Serra Palada z roku 1986 ostře kontrastovaly s třpytivým sálem bratislavského paláce. Salgado na severozápad brazilského naleziště na několik týdnů přicestoval a pozoroval dělníky při činnosti. Pracovalo jich tam tehdy přibližně padesát tisíc a každý z nich, v doslovném mraveništi zablácených a zpocených postav „denně vykonal až šedesát cest dolů po útesu a zpět, přičemž nesl pytle vážící třicet až šedesát kilogramů. Za každou z těchto cest dostával dělník dvacet centů.“ Salgado je dnes již všeobecně uznávanou ikonou světové fotografie, jeho projekty se dotýkají sociálních, ekonomických i ekologických podmínek po celém světě.

V sousedství navazovala velkoformátovými zvětšeninami reportáž Loise Lammerhubera z roku 1992 o návštěvě papeže Jana Pavla II. v Brazílii. Podmanivých krajinných scenérií s každodenním pracovním nasazením chilských pasáků dobytka se dotýkal výběr pohotových a svěžích reportážních kompozic od Tamáse Munita. Přehlídka zahrnula rovněž stylizované barevné práce od Marcose Lópeze, Luisy Dörr, také soubor Caroliny Arantes, obsahem spojený s aktivismem skupin, snažících se veřejnou kampaní zabránit neregulovatelnému odlesňování Amazonského dešťového pralesa.

V programovém bloku „Svět“ se Yolanda Andrade v Domě umění prezentovala černobílými snímky z Mexico City, zprostředkovaně připomínající divadelní vystoupení pozorovaných aktérů, barevným souborem „Sunday Afternooon“ odkazovala k symbolům charakteristickým právě pro Latinskou Ameriku. Ve stejném prostoru vystavoval i Francouz Maxime Ballesteros pomyslné divadlo života (snímané analogovou technikou) zastoupené nalezenými konfrontačními zátišími i inscenovanými scénami. Marie-Eve Lafointaine vyslovila výstižnou charakteristiku: „náš pohled vyúsťuje do voyerství, které je vítané a zároveň zábavné.“

Polský institut v Bratislavě zařadil v kurátorském výběru Inez Baturo přehlídku „Očima dvanácti polských žen“, jež reflektovala tematicky, stylově i kvalitativně různorodé přístupy při zachycování krajiny, v dokumentární tvorbě i v zátiších, vykazujících hravost, nikdy nekončící hledání motivů.

Festivalové centrum Stredoevropského domu fotografie v Prepoštské ulici nabídlo soubor „1001“ od Isabel Muñoz, slavné španělské fotografky žijící v Madridu. Ta uplatňuje vizuální vazbu na japonskou alternativní kulturu, v níž se mísí úcta a překračování tradic, popírající exotičnost míst ve prospěch mentální zkušenosti. V dalších prostorách, pod kurátorským dohledem Martina Kleibla, byly k vidění ukázky z produkce bratislavských fotografických ateliérů mezi roky 1839–1948, v kterých v daném období pracovalo až 60 profesionálů. K nepřehlédnutelným patřil i Eduard Nepomuk Kozič (Ede Kozics, 1829–1874), pracující i s daguerrotypií.

K přehlídkám, které budily obdiv i překvapení, patřila zcela určitě výstava „Latentní revoluce“ v Galerii města Bratislavy, v Pálffyho paláci. Na první pohled tématy nesourodý celek tří výrazných představitelek různého generačního spektra, fotografek česko-slovenského prostoru: Miloty Havránkové, Libuše Jarcovjákové a Zuzany Pustaiové předpokládal poučeného diváka. Mohl tak prostřednictvím výstavních celků oddělit různící se dekády let vzniku představených fotografií. Starší inscenovaná díla Havránkové předcházela v časové chronologii vznik spontánního černobílého deníku Jarcovjákové z doby husákovské normalizace. kontrapunkt k oběma připomenutým pak představovala hravost Pustaiové v současném digitálním věku.

Střední a východní Evropu zastupovala expozice „Od kolodiového procesu po digitál“, která souvisela s prezentací jihočeského ateliéru Ignáce Schächtla a jeho následovníků (Josefa Jindřicha Šechtla, Josefa Pupy Šechtla, Marie Šechtlové). Karel Slach, český kameraman a fotograf, vyučený před studiem na FAMU právě v Táboře, byl v Pisztoriho paláci představen výstavou „Komedie fotografie mezi zrnem a pixelem.“ Pomyslně tak upozornil na své osmdesátiny. S filmem, více než s fotografií, byl nepřehlédnutelně spojen i Karel Vachek, jehož přehlídka „O vnitřním smíchu“ běžela denně 24 hodin ve smyčce v okně Českého domu. Čas a prostředí definovalo černobílou přehlídku Michala Škody v Galerii 19, kterou autor uchopil i ve smyslu deníkových záznamů v období 2011–2017.

„Aerobic“ zarezonoval na černobílých fotografiích Petra Zatloukala ve výstavním sále Univerzitní knihovny v Bratislavě u pamětníků i mladších návštěvníků. Záběry ukázaly, jak se žilo v osmé dekádě minulého století s nadějí uniknout všudypřítomné politické ideologii třeba organizovaným cvičením. Kurátorka Štěpánka Bieleszová s autorem zároveň představila fotografickou knihu, která je od roku 2021 součástí vznikající edice „Olomoučtí fotografové“ v koprodukci Univerzity Palackého v Olomouci a Muzea umění Olomouc.

Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, početně studenty i pedagogy přítomný během zahajovacích dnů „Mesiace“, se tentokrát v Open Gallery, v Baštové ulici prezentoval kolekcí „Opava Girls – Studentky a absolventky ITF“, sestavenou Vladimírem Birgusem, Ondřejem Durczakem a Michałem Szalastem z prací současných studentek. Vytvářela mnohovrstevnatý soubor inscenovaných i dokumentárních celků, reflektujících psychologická, sociologická, politická ale i autoreflexivní témata. Rodinné motivy a portréty představovaly například aranžmá Kristýny Vackové i Doroty Holubové, se soukromým archivem pracovala Iwona Germanek, Karolina Ćvik fotografiemi reagovala na mateřské povinnosti v době covidu, Anna Veronika Křížová a také Petra Vlčková skrze obraz odkazovaly na osobní i zdravotní komplikace, Barbora Reichová souborem připomněla neobvyklou situaci sportovců v době epidemických uzávěr.

V Staroměstském centru kultury a vzdělávání, v Pisztoriho paláci, připomněla bulharská dvojice Boris Missirkov a Georgi Bogdanov hravým způsobem, instalacemi a hlavně zábavnou reflexí „co přinesl nástup kapitalismu v devadesátých letech minulého století“. Diváka vtahovali do prostředí doby, v které vlastnictví automobilu značky Trabant, Škoda, Wartburg či Moskvič nebo Volha znamenalo pomyslnou vyšší společenskou příčku. O patro níže v kinosále jeden večer proběhla zajímavá diskuze nad novou knihou Martina Kollára „After“ z londýnského nakladatelství Mack.

Svěží, současnou slovenskou tvorbu nápaditě zastupoval i Boris Németh (Paradoxy fotografických obrazů) v Galerii Médium na VŠVU na Hviezdoslavově náměstí. Výrazná instalace, na které se podílel s kurátorem Jurajem Mojžišem také architekt Marcel Benčík, reflektovala prostřednictvím jemně bizarních obrazů, paradoxy běžného života současné slovenské společnosti. Výstavním projektem mohl divák číst vícevýznamové interpretace ve smyslu „vycítit-a vidět“. Alan Hyža v Galerii Artotéka cyklem „Spiš – Tiene a ozveny“, rezonoval objevované příběhy na Spiši.

Ten, kdo mířil ke zdi Galerie SVU Umelka za obrazy vzniklých v časech „zlatých šedesátých“ (od Antona Fialy, Petera Procházky, Miloše Vanča, Karola Kállaye, Bohumila Puskaliera, Igora Grossmanna, Ivana Matejky) mohl i mimo oficiální festivalový program natrefit v soukromé galerii FOG, nedaleko nábřeží u Dunaje také na barevné fotografie Bart Heynena „Otcové“.

A stejně tak OFF festival, dalším ročníkem pokračující v bývalém obchodním domě Dunaj na Náměstí SNP, potvrdil, že začátkem listopadu je dobré za fotografií do slovenské metropole zamířit. Kdo navíc vyšetřil ještě čas na jednodenní výlet do nedaleké Vídně za exkluzivní kolekcí „Americká fotografie“ (v Albertině), mohl si fotografii užívat vrchovatou dávkou.